Emoční dluh
*
Mlha padá na zasněnou ves, den se chýlí ke tmě. Je pusto a prázdno na silnicích a ulicích malé vísky. Jsme doma a přemítáme dnešní sled událostí, dialogy s lidmi, které jsme dnes potkali. Možná se mihne i pár tváří v obrazové paměťové stopě, co se hned jemně rozplyne a skrze ni prostoupí známý interiér, zeď, obrazovka televize. Dnešní cyklus je u konce. Prožili jsme ho. Ale obdrželi jsme to, co jsme chtěli, po čem prahly naše duše a srdce? Nebo jsou v umělém spánku, protože opakující se rutina života by je už zabila? Pak ale čím žijeme?
Žití budoucností
Naše fantazie poslouží naším přáním, a tak vznikají v mysli scénáře blízké a daleké budoucnosti, kde všechno již existuje a jsou v něm lidé, kteří zatím tam nenakročili, možná ani nenakročí. A vznikají očekávání. Jsou jako příslib dobré a sladké chutě, kterou chceme zakusit, ale každý den nám uniká. Tak se za ní vypravíme zítra, a pozítří. Je to náš hnací zdroj kupředu. Den co den se ženeme za něčím či někým a ani si neuvědomujeme, že ta budoucnost, po které se pídíme, přichází k nám vždy v podobě přítomných dnů, ale že ty dny jsou jiné, proto určují jinou, opravdovou budoucnost. Je taková, jaká je, protože my na její přítomné dny nedbáme, protože žijeme iluzorní vidinou budoucího, která se nikdy neuskuteční. Neuskuteční, protože už teď jdeme jinudy.
Lpění na přítomnosti
Když pevně uchopíme to nebo toho, co máme, nevidíme ani souvislosti života ani cestu. Vkládáme do jednoho proměnlivého okamžiku veškerý význam svého bytí, a proto zmocňuje se nás strach, že přestaneme existovat, pokud přestane existovat to, co zrovna teď máme. Neumíme se tímto smířit ani s případnou změnou či ztrátou. Co se stává, když o něco z daného okamžiku přijdeme? Strach. Chceme žít a přebýváme místo toho ve strachu o ztrátu a v neschopnosti se pohybovat a dít v přítomnosti.
Minulost
A pak je tu minulost. Oproti budoucnosti je to něco, co bylo reálné, ale už neexistuje. Vůbec. Minulost neexistuje, jen v našich myslích jako úlomky mozaiky společného dění, společné barevné fontány živé skutečnosti, která každým okamžikem mrzne a padá a rozbíjí se na kousky. Ty některé kousky ukládáme do srdce a přemítáme je den co den, v neschopnosti vidět svět, protože naše oči jsou upřené do těch malých ledových kousků, ve kterých promítáme pocity, žaly a radosti, hlasy a tváře, promítáme život, který už není a nemůže být.
Nostalgie po svobodě
"Mějte tak, jako byste neměli. A nemějte tak, jako byste tím překypovali." Je to zaklínadlo, možný klíč k pochopení toho bytí přítomného, tak i budoucího. Nemám, čekám, ale jako bych již měl, jako bych se již dočkal. Protože čím se jeví okamžik čekání ve věčnosti? Jedním zábleskem světla, jedním mrknutím oka.
Jiní to vyslovili tak: Pokud na něčem lpíš, představ si, že už to není. Rozbilo se to, člověk odešel. Neboť toto nastane a již nastalo - tam na konci věků. Toto nastane, když budeš sám mrtev. A teď se rozpomeň, že zatím ty můžeš plně užívat si přítomnosti a společnosti toho, co, kdo ještě existuje. Řítíte se ke konci, ale dokud se to nestalo, vaše společné okamžiky jsou věčné.
Jak ale nakládat s tím, co se již stalo? Jsou to těžké momenty v životě, kdy volíme minulost prožívat dokola a dokola, z důvodu, že se srdce nemůže rozloučit. Ale to se pak ničíme, protože náš duch podle své přirozenosti směřuje skrze přítomnost dál, a my, když setrvávame v minulosti, pomalu umírame a rozpadame se spolu s ní. Minulost je stín. Minulost je prach. Kdo v ní přetrvává, umírá zaživa a jeho živý duch se stává nepřítomným šedým prachem pro přítomné.
*
Důvěřovat tomu, co vidím a dělám, ale zároveň nevěřit napoprvé všemu, co předhodí můj úsudek či fantazie. Je to snad balance či jisté tenké vakuum bytí - tenká hrana, kde se nachází podstata pravdivosti vlastních činů, kroků a cesta jako taková.
15.5.2023 Autorka: Oless Dovhoruk